Czechferrari.cz

Člověk občas dělá věci, o kterých si ostatní myslí, že se zbláznil. A tak jsem dostal nápad vypravit se ještě před Vánocemi do Maranella, pouze ve dvou, zkrátka taková romantická zimní vyjížďka do centra toho správného motorového nadšení, kde se rodí námi milované vozy Ferrari.

2009 – První výlet do Motor Valley, které nám učarovalo svou krásou, koncentrací skvělých aut a množstvím příjemných lidí - link: La Terra dei Motori Story '09

2010 – Druhý výlet do regionu Emilia-Romagna, který nás přijal ještě přívětivěji a prožitky byly ještě intenzivnější - link: Spedizione nella provincia della regione Emilia-Romagna 2010

2011 – Co jsme prožili v tomto roce? Očekávání byla značná. Mille Miglia, factory tour, audience u Horacia Paganiho. Realita? Báječný zážitek - link: Maranello Tour 2011 Story

2012 – Pět dní v „zajetí“ výjimečných vozů, krásné přírody regionu Emilia-Romagna a především Toskánska, historických památek, výtečného jídla a pití - link: Tuscany RoadTrip 2012 Story



Občas dostanete nápady, které nejen vaše rodina považuje za šílené. Ale když je v Museu Ferrari výstava Le Grandi Ferrari di Sergio Pininfarina a vaše přítelkyně, fotografka a redaktorka v jedné osobě s vaším nápadem souhlasí, dostanete pocit, že vás napadl ten nejúžasnější plán ze všech plánů v roce 2012, který byl mj. dost bláznivý. Narozdíl od minulých cest byla organizace této cesty velmi jednoduchá. Vstupenky si koupíte na místě. My jsme si zakoupili vstupenku do Museo Ferrari (bývalá Galleria Ferrari v Maranellu) a Museo Casa Enzo Ferrari (v Modeně) zároveň za zvýhodněnou cenu 22 €. Ubytování jsme si zajistili s měsíčním předstihem, aby nás v naší tradiční vile nedaleko Maranella vůbec v takovém předvánočním termínu ubytovali. Pak už stačilo jen nechat zkontrolovat technický stav našeho redakčního vozidla, pojistit svůj zdravotní stav, sbalit si vše potřebné, natankovat nádrž redakční Alfy Romeo 166 až po okraj a vyrazit na cestu. Samozřejmě po náležitém poučení od všech řidičů a neřidičů v bližším (i širším) rodinném okolí.


Údaje palubního počítače po návratu domů:
cestovní čas: 23:11 h
vzdálenost: 1774,3 km
průměrná rychlost: 80,1 km/h
průměrná spotřeba: 8,8 l/100 km
(vynulováno před odjezdem)



Naše cesta začala dle plánu ve čtvrtek večer. Doma jsme zanechali klíče od kanceláře a diář, který měl do čtvrtka mnoho naplánovaných schůzek a jednání, ale na pátek měl volno. Z Českých Budějovic jsme vyjeli po deváté hodině s cílem být ráno v Maranellu. Zatímco v předchozích letech jsme s kolegy většinou jezdili přes Prahu a pak na Rozvadov a dále, tentokrát pro to nebyl důvod. Zvolili jsme cestu ve směru Linec – Salzburg – Innsbruck – Brennero – Modena – Maranello. Zatímco cesty až do Lince byly vesměs suché nebo jen mokré, za Lincem začala ta pravá zimní jízda. Sněžení přecházelo v déšť a naopak, na dálnici se držela bílá vrstva, stěrače neustále stíraly nové nánosy vánočních vloček a oči bolely od náporu tisíců bodů snášejících se proti reflektorům. S drobnými přestávkami jsme se dostali až za Innsbruck a při stoupání na Brennerský průsmyk již nebylo ani vidu ani slechu po sněhu, silnice byla jen vlhká. Na italské straně sněžilo paradoxně až v místech, kde bychom to nečekali. Ano, region Emilia-Romagna nás překvapil nejdříve mlhou a pak docela vydatným sněžením.

Maranello jsme až do posledního předvánočního pátku poznali jen jako rozkvetlé město plné zeleně, (vesměs) rudých automobilů a velké továrny na sny. Měli jsme své očekávání, jak bude Maranello vypadat v prosinci, kdy příroda odpočívá, ale bíle pokryté silnice, parkoviště, auta a rostliny naše očekávání poněkud předčily. Zajímavé je, že ačkoliv sněžilo hodně a dlouho, sníh velmi rychle odtával, nepromrzlá půda nedávala sněhu šanci.

Museo Ferrari v Maranellu nás přivítalo otevřenou expozicí již v půl desáté. Až později jsme ocenili náš brzký příjezd, neboť po dobu naší dvouhodinové návštěvy ještě v muzeu nebylo mnoho návštěvníků, což nám umožnilo prohlédnout si prakticky celou rozsáhlou výstavu bez nutnosti vyhýbat se navzájem či čekat s focením na pravou chvíli, kdy vám v záběru nebude pobíhat 10 – 15 nadšených návštěvníků různých věkových kategorií. Přijeli jsme hlavně kvůli skvostům, které jsou zde do 7. 1. 2013 vystaveny na počest památky Sergia Pininfariniho, který na počátku července tohoto roku opustil náš svět po dlouhé a těžké nemoci ve věku úctyhodných 85 let. Sergio Pininfarina byl synem zakladatele slavného italského designerského studia Pininfarina. Po celý svůj dlouhý produktivní život se staral o zakázky automobilky Ferrari a pod jeho taktovkou vznikaly ty nejkrásnější vozy z Maranella.

Před samotným muzeem je od 15. 12. 2012 vystavena socha či skulptura „Structuration F1 Ferrari“, kterou zde odhalili Fernando Alonso a Felipe Massa. Tato skulptura byla po celých dlouhých 10 let ukryta v prostranství za starou vstupní bránou do továrny Ferrari, kde jí vídali pouze zaměstnanci, klienti, kteří přijeli konfigurovat své vozy a všichni, kteří měli tu možnost účastnit se factory tour. Nyní byla přemístěna na veřejné místo, kde jí může obdivovat každý kolemjdoucí. Její původní vernisáž se uskutečnila dne 30. 6. 2002 za účasti tvůrce, francouzského sochaře Jeana-Yvse Lechevalliera, Lucy Montezemolo a Jeana Todta. V noci je celé dílo zajímavě osvětleno.

Hned v úvodu výstavy je prezentováno Ferrari 512 Modulo. Modulo bylo jedním z Ferrariho konceptů, který dokázal svým futuristickým vzhledem strhnout zájem široké veřejnosti. Svou výstavní premiéru si odbylo na Ženevském autosalonu 1970, vzniklo ale již o dva roky dříve. Paolo Martin vytvořil v roce 1968 pro Pininfarinu koncept automobilu založeného na podvozku závodního Ferrari 512 S. To také umožnilo, aby 512 Modulo vyniklo svou nízkou stavbou karosérie. Při pohledu na přední kola si musí každý klást otázku, jak může zatáčet. Další zajímavostí je, že 512 Modulo nemá klasické dveře. Posádka do vozu nastupuje po odsunutí celého čelního panelu. Podobným řešením se v nedávné době prezentoval Saab Aero X nebo Pininfarina Birdcage 75th. Specifická karosérie hraje křivkami a v době svého představení způsobila senzaci. Na různých automobilových výstavách získala celou řadu cen za design, pro příklad jmenujme Osaku, Montreal, New York, Los Angeles v roce 1972 nebo Turin Motor Show v roce 1984. Pro Ferrari nebyl tento koncept pouhým designérským cvičením, ale ověřilo si na něm například reakce veřejnosti na nové přední světlomety, které pak posloužily jako základ pro světlomety vozu Ferrari 365 GT/4 BB. Ačkoli Ferrari 512 Modulo je jedno z mála maranellských aut, kde motor nehraje hlavní roli, před zadní nápravou se ukrýval dvanáctiválec s výkonem 550 koní, který byl plněn přes 24 velkých nasávacích otvorů v krytu motoru.

V přízemí musea můžete dále vidět i další zajímavé vozy, mezi které patří Ferrari 500 Mondial Berlinetta v netypickém modrém provedení, krásné Ferrari 250 Mille Miglia a Ferrari 375 Mille Miglia z roku 1953, Ferrari 250 GT Berlinetta (SWB), které mnozí považují za nejdokonalejší GT Ferrari Vintage éry, ale i Ferrari 250 LM, které jsem obdivoval celé své dětství a dodnes na něj „trpím“. Vozy bytostně spjaté s Le Mans doplnilo i krásné a extrémně hluční Ferrari 512 BB LM z Fat Boys Ferrari Clubu, jehož členové si vyrobili zajímavý znáček, který je nalepený na střeše vozu.

Sekce monopostů Formule 1, která oproti klasickému uspořádání (a obohacení v podobě motorů a modýlků) nedoznala větších změn, byla doplněná o moderní Ferrari 150 Italia, tedy monopost, který Scuderia Ferrari používala v roce 2011 a hlavně o Ferrari Monoposto Sigma Grand Prix z roku 1969, tedy monopost, který Pininfarina postavila jako svou představu interpretace závodního vozu, který klade zvýšený důraz na bezpečnost. Tento koncept byl představen na Ženevském autosalonu, ale nikdy nezávodil. Byl reakcí na nízký standard ochrany jezdců Formule 1, kteří v této době a ještě dlouho poté balancovali mezi životem a smrtí. Sigmu designoval Paolo Martin, byla vybavena třílitrovým motorem V12 dosahujícím výkonu 436 hp a vážila 590 kg. Jezdce chránila speciální ochranná klec, nádrže byly vyrobeny z plastické hmoty a měly více plášťů, proti ohni zde byl připravený hasící systém a zavlečení nebo odhození kola soupeřova monopostu zde bránily postranice nejen v podobě stylizovaného předního spoileru, ale i bočnic a ochranných nárazníků za zadním kolem.

Na schodišti mezi patry pak byl vystaven vůz, který mě osobně nejvíce motivoval k návštěvě této výstavy. Bylo jím téměř mýtické Ferrari Mythos. Ve skutečnosti je Mythos ještě hezčí než na fotkách. Je však vidět, že je to jen koncept a ne hotové auto, protože některé detaily jsou nedotažené, nepropracované a působí nehezky (viz např. přední světlomety a jejich okolí). Naopak jsou na autě jiné detaily, které vás musí fascinovat. Ať už ono spojení rovin auta nebo záď a její logika či strhující design jednotlivých detailů zadních kol. Ferrari Mythos debutovalo na autosalonu v Tokiu v roce 1989. Zaujalo svým otevřeným dvoumístným uspořádáním a designem, který jakoby spojoval dvě roviny. Design byl moderní interpretací základní myšlenkové konstrukce, na které byla postavená převratná Testarossa – ostatně na jejím technickém základu Mythos vznikl. Měl být údajně postaven jen ve třech kusech (jeden zůstal Pininfarinovi a dva koupil brunejský sultán). Srdcem Mythosu byl plochý dvanáctiválec se 4 ventily na válec, 4 vačkové hřídele, vrtání a zdvih: 82 x 78 mm výkon: 390 hp/6300 rpm, uložený podélně vzadu, objem 4942 ccm, palivovým systémem byla vstřikovací jednotka Bosch, převodovka byla 5-rychlostní, brzdy kotoučové (s vnitřním chlazením), rám byl vytvořen z vyztužené svařované trubkové oceli, karosérie z kevlaru, zavěšení nezávislé všech kol vpředu i vzadu (lichoběžníková-trohúhelníková příčná ramena ("A" ramena), vinuté pružiny). Mythos na délku měří 4305 mm, je hodně široký – 2110 mm, ale také hodně nízký – 1065 mm. Pohotovostní hmotnost byla stanovena na 1250 kg. Ferrari Mythos měl údajně dosahovat maximální rychlosti 290 km/h a zrychlení 0 - 100 km/h za 5,8 vteřin, ale zda to jsou jen teoretické výpočty nebo i v praxi ověřené hodnoty se dnes již asi jen tak lehko nedozvíme.

V mezipatře najdete ještě Ferrari Pinin a Ferrari P6. Ferrari Pinin je jediné čtyřdvéřové Ferrari na světě. Enzo Ferrari byl z tohoto konceptu tak „nadšený“, že se zařekl, že Ferrari budou už jen dvoudvéřová. Pinin vznikl v roce 1980 k padesátému výročí existence designerského studia Pininfarina. Člověk toto auto nemusí mít rád a přesto budí respekt. Řešení některých jednotlivých částí auta má své následovníky i v současné produkci. Když se kouknete na předek auta, musíte se ptát, jestli Audi masku „singleframe“ převzalo od Roveru nebo se Rover i Audi nechali inspirovat Pininfarinou. Stejně tak si při pohledu na středový tunel oddělující životní prostor řidiče a spolujezdce říkáte, kdepak asi hledal inspiraci designér, který stvořil Porsche Panamera. Ferrari P6 alias Ferrari P6 Berlinetta Speciale Pininfarina Concept bylo představeno na Turínském autosalonu v roce 1968. Motor o objemu 2989 ccm je uložený uprostřed, přičemž válce svírají úhel 60° a dosahuje výkonu 400 hp. Design tohoto vozu byl základem pro design Ferrari 365 GT/4 BB, které bylo vystaveno v prvním patře muzea. Ferrari 365 GT/4 BB debutovalo v roce 1971 a bylo moderní a především důraznou odpovědí Ferrari na Lamborghini Miura.

První patro musea bylo hezky rozděleno. Na levé straně byly moderní vozy, na pravé straně historické vozy a uprostřed stálo ve vyvýšené pozici excelentní Ferrari 330 GTC Speciale, které bylo postaveno pro slavnou princeznu Liliane De Rethy (manželku belgického krále Leopolda III.), která vlastnila více speciálně stavěných unikátních Ferrari. Novou éru historie automobilky Ferrari zde reprezentovaly Ferrari Testarossa, která měla bratříčka v mezipatře, dále Ferrari 456M GT v elegantním stříbrném lakování. Otevřené vozy pak zastupovalo Ferrari 360 Barchetta, které prezident Ferrari Luca Cordero di Montezemolo zapůjčil továrně, nejdříve bylo vystaveno v motorárně a již více než dva roky je umístěno v museu. Můžete též obdivovat křivky krásného Ferrari 550 Barchetta či moderního Ferrari SA Aperta, které bylo postaveno jen ve velmi omezeném počtu 80 kusů.

Historickou éru v prvním patře zastupuje Ferrari 250 GT Coupé, krásně lakované Dino 206 GT či již zmíněné Ferrari 365 GT/4 BB. Delší zastavení a doslova kochání si vynutilo Ferrari 365 GTS/4. Toto doslova uhrančivé Ferrari je jedno z série 124 ks otevřených „Dayton“, které jsou v dnešní době obrovskou vzácností. Design je mistrovským dílem Leonarda Fioravantiho, který v době zrodu Daytony pracoval pro Pininfarinu. Fioravanti stvořil uzavřenou Berlinettu a nikdy neplánoval navrhovat otevřený Spider. S tím se však nesmířil karosářský mág Sergio Scaglietti, který s povolením Sergia Pininfariny začal pracovat na otevřené verzi Daytony. Výsledek jeho snažení byl představen na Frankfurtském autosalonu v roce 1969. I z dnešního pohledu má Ferrari 365 GTS/4 v kategorií spiderů impozantní výkony, když vpředu uložený dvanáctiválec o objemu 4390,35 ccm a maximálním výkonu 352 hp dokázal „GTSko“ (v roce 1969!) zrychlit až na neuvěřitelných 280 km/h! Každý, kdo se zúčastnil letošního Concours d’Elegance Chateau Loučeň 2012, jistě nepřehlédl krásné žluté Ferrari 275 GTB4, které Museo Ferrari zapůjčilo na českou soutěž elegance. Dnes již tedy 275 GTB4 stojí opět v Maranellu.

Poslední místnost (když pominu chodbičku k této místnosti, kde je i nadále vystaven model Ferrari 458 Italia a Ferrari 599XX Evo pro aerodynamický tunel, který umožňuje udělat si velmi dobrou představu o jednotlivých aerodynamických finesách těchto vozů) byla věnována legendárnímu Gillesu Villeneuvovi. Ferrari tím vzdává hold svému jezdci, který před 30 lety zahynul za volantem Ferrari 126 C2 při kvalifikaci na Velkou cenu Belgie. Zcela uprostřed sálu stála formule Ferrari F1 126 C z roku 1981, se kterou Gilles zvítězil v GP Monaka a Španělska. Vedle stála Ferrari Formula Indy (Cart) z roku 1986, který je s Gillesem Villeneuvem spojen tím, že to byl právě Gilles, kdo stál v počátcích vývoje turbomotoru, kterým je vybaven tento prototyp, jež měl startovat v závodě 500 mil Indianapolis. Posledním vozem v této místnosti je osobní Ferrari Gillese Villeneuva, které používal jako svůj služební vůz – 308 GTS. Gilles Villeneuve s tímto vozem ustanovil rychlostní rekord v jízdě mezi Monte Carlem (kde žil) a Maranellem (kde pracoval). Vzdálenost 432 km mezi těmito dvěma městy zvládnul vícekrát absolvovat za dvě hodiny a 25 minut. Vitríny ve stěně místnosti pak byly dozdobeny řadou věcí, které mají nějakou spojitost s Gillesem a jeho působením pro Ferrari.

Tím jsme v Museo Ferrari naší prohlídku ukončili. Když jsme vyšli ven, po sněhu už nezbylo skoro nic a bylo na čase krmi pro naši mysl vystřídat krmí pro naše břicha. Vydali jsme se proto do restaurace, kde jsme na jaře obědvali s Ferrari Owner’s Clubem Czech republic a i tentokrát jsme se zde najedli velmi dobře (musel jsem si však opět položit otázku, proč jen zde ve spaghetti alla carbonara přiznají žluté vajíčko a jídlo chutná skvostně – v České republice marně hledám restauraci, kde dělají totéž, znáte nějakou, doporučíte mi?). Bylo docela zajímavé sledovat studenty ve vysokoškolském institutu I.P.S.I.A. „A. Ferrari“ v protilehlé budově, jak chladí na okně Coca Colu nebo v horním patře větrají (že by tam holdovali nikotinu?). Po dobrém obědě jsme projeli všechna známá místa v Maranellu a zavítali jsme i do kopců nad Maranello, kde obvykle fotíme rudé vozy, které vyrobili ve městě pod kopcem. Dnes jsme měli sice jen naší redakční Alfu Romeo 166, ale aby jí to nebylo líto, i ona chvilku plnila úkoly fotomodelky. Po návratu do Maranella jsme chvíli pozorovali dění u boční brány (pilně se pracovalo i v tento poslední předvánoční pracovní den) a velkou radost nám udělalo přijíždějící Ferrari F12berlinetta stejně tak náklaďák odvážející holou karosérii pro F12. Zajímavostí je i to, že vedle aerodynamického tunelu (který opět prochází rekonstrukcí) vznikla nová „mobilní“ hala (je však otázkou k čemu slouží). Smutnou novinkou bylo pro nás zjištění, že výborná samoobsluha s dobrými potravinami nedaleko hlavní historické brány v rohu hotelu Planet je zavřená a v tomto rohu budovy probíhá jakási stavební činnosti pod rudou plachtou s nápisem Ferrari. Je tedy velkou neznámou, zda zde i napřesrok budou k dostání skvělé houstičky. Nebo budou v červeném licencovaném obalu Ferrari s patřičnou vysokohorskou přirážkou? Kdo ví...

Již v úvodu mého povídání jsem zmínil, že jsme si koupili vstupenku i do Museo Casa Enzo Ferrari v Modeně a protože se již čas značně krátil, nezbylo nám nic jiného než ukončit pozorování dění v továrně a vydat se na cestu do Modeny. Kousek za Maranellem jsme na jednom kruhovém objezdu zpozorovali přijíždějící Ferrari F12berlinetta, které se vracelo z testovací vyjížďky, proto jsme ho chvíli pronásledovali a při tom jeli zpět do Maranella, když v tom v protisměru náhle přijelo a zase rychle odjelo něco černého, zapáskovaného a hlavně extrémně nízkého. Ano správně tušíte, byla to testovací mula nástupce vozu Ferrari Enzo, který má být představen již v příštím roce. Hlavní dojem z několikasekundového pozorování? F70 (nebo jak se bude toto auto jmenovat) bude nízké jako závodní vůz pro Le Mans. Relativně malá F12berlinetta je v porovnání s prototypem hodně vysoké auto, 599 GTB Fiorano jako mrakodrap. Ferrari F12berlinetta, které jsme sledovali, zmizelo za vraty továrny a my opět vyjeli do Modeny. Když jsme přijeli na stejný kruhový objezd jako v předchozím případě, opět ze stejného směru přijížděla další F12berlinetta a naší další jízdě do Maranella namísto do Modeny zabránilo jen to, že testovací řidič měl volnou cestu a nebezpečně rychle nám ujel dřív, než jsme obkroužili objezd.

V Modeně jsme trochu bloudili, ale za pomoci přátel (díky Galli) jsme Museo Casa Enzo Ferrari v Modeně našli (Via Paolo Ferrari 85, 41123 Modena). Museo Casa Enzo Ferrari je veřejně přístupné od 10. 3. 2012. Myšlenka muzea věnovaného Enzovi Ferrarimu je již velmi stará, vždyť rodný domek starého pána byl dlouho v nedůstojném stavu a v jeho rodné Modeně nebylo žádné správné místo, kde by bylo možné se o Enzovi něco dozvědět. V roce 2004 byl vybrán vítězný návrh budovy, který navrhl Jan Kaplický (Studio Future Systems). V architektuře musea je zřetelně patrná tvůrčí ruka Jana Kaplického. Jistě zaujme zvláštní kombinace zrekonstruovaného původního rodného domu Enza Ferrariho a moderní budovy, která při pohledu shora připomíná kapotu starého Ferrari a svou žlutou barvou odkazuje na Modenu. Osobně jsem k tomuto návrhu měl poněkud vyhraněný názor, ale až reálná prohlídka mě pro toto řešení nadchla. Bylo to možná i tím, že při našem příjezdu již zapadalo slunce, které prosklenou část moderní budovy krásně zbarvovalo.

V moderní části budovy musea je instalována řada vozů, které reprezentují slavnou minulost Modeny, resp. regionu Emilia-Romagna. Najdete zde proto nejen vozy a monoposty Ferrari, ale i Maserati (vždyť Maserati historicky sídlí jen pár metrů odsud) a též i vozy dalších značek a v době naší návštěvy i lodí, které poháněly motory Ferrari.

Po vstupu na výstavní plochu vás asi jako první zaujme Maserati V5 (1934), se kterým se proháněli jezdci po tratích předválečných velkých cen. Trochu stranou je pak vystavené Ferrari 500 Mondial z roku 1954 pocházející z kolekce Righini a vzácné Ferrari 400 Superamerica Coupe Aerodinamico z roku 1961.

Vidět zde můžete Ferrari 340MM Vignale Spyder (1953), které si vydobylo slávu v závodě Mille Miglia. Nedaleko je impozantní Ferrari 750 Monza z roku 1954 nebo Ferrari 500 TRC z roku 1957. Formulové vozy zastupuje pohledné Ferrari Dino 156/246 (chassis nr. 11), které poháněl šestiválcový motor o objemu 1,5 litru. Spíše na civilní silniční notu hraje vzácné Ferrari 250 Tour de France. Dalším zástupcem monopostů je zajímavé Ferrari 375 Indy, které je důkazem, že každé závodní Ferrari nemuselo být výhradně červené.

Slavné doby vytrvalostních závodů, kde si Ferrari především udělalo své jméno, zde zastupuje hlavně dvojice Ferrari 750 Monza (1957) a Ferrari 875 S (1955). Za šedesátá léta pak hovoří Ferrari 330P, které bylo vyrobeno jen ve třech kusech v roce 1964 a právě první kus s chassis nr. 0818 je v Museu Casa Enzo Ferrari.

Vedle vozů zde najdete i kinosál, kde neustále promítají historické záběry, my jsme například chvíli sledovali film o testování Ferrari F1-86, které tehdy řídil Stefan Johansson. Přístupný je i dům, ve kterém prožil dětství Enzo Ferrari, je zde umístněna expozice věnované jeho životu a důležitým událostem, které s ním byly spjaty, své místo zde mají určené i jeho synové Alfredo „Dino“ Ferrari (1932 - 1956) a Pierro Ferrari (1945) a též následovník Enza Ferrariho – Luca Cordero di Monzetemolo. Bohužel je v této části expozice zakázáno fotit a přitom technické výkresy Ferrari F40 by po archivní fotce tak volaly. Museo Casa Enzo Ferrari jsme opustili zhruba po hodině.

Po dlouhém dni (kdy jsme nad ránem spali snad jen hodinu a půl), jsme již neměli moc sil, ubytovali jsme se proto v našem stálém „maranellském“ útočišti a po chvilce odpočinku jsme se již tradičně oddávali objevování italských kulinářských kvalit v „naší oblíbené pizzerii nedaleko Maranella“ (byť jsme byli tentokrát ochuzeni o nabídku již klasického limoncella). Po návratu do naší vily jsme pak v posteli usnuli během pár vteřin.

V sobotu nás kromě budíku probudilo i sluníčko, což byl mnohem příjemnější způsob rána než ten páteční. Po krátké snídani jsme se sbalili a vyrazili na postupnou cestu domů. Neodolali jsme však ještě jednou navštívit samotné Maranello. U zadní brány nás překvapili dva testovací jezdci s Ferrari F12berlinetta, kteří plnili své testovací úkoly i v sobotu, tedy v den, kdy se v Itálii obvykle nepracuje. Ve svitu sluníčka jsme si také ještě jednou prohlédli skulpturu „Structuration F1 Ferrari“ a po včerejším teplotním šoku se již venku vyhřívaly všechny vozy z obou půjčoven, které naleznete napravo i nalevo od Musea Ferrari. Následovalo loučení s Maranellem s krátkou návštěvou restaurace Montana a odjezd směr sever. Čekala na nás ale ještě jedna povinnost – cestou přes Modenu jsme udělali zastávku na modenském hřbitově, kde jsme se poklonili památce Enza Ferrariho a jeho rodiny a u dveří do rodinné hrobky jsme zanechali symbolickou rudou růži...

Naše zimní zastavení v Maranellu a Modeně uteklo neuvěřitelně rychle. Speciální cesta zejména za účelem návštěvy výstavy Le Grandi Ferrari di Sergio Pininfarina se stoprocentně vyplatila. Jsme rádi, že se nám letos podařilo podívat do těchto míst hned dvakrát. Už dnes se těšíme na naše maranellské dobrodružství v roce 2013, protože region Emilia-Romagna je magický kraj, kam se vyplatí vracet. Je to země motorům zaslíbená.
My se vrátíme...
Slibujeme!




PS: A já odkládám psací pero, nyní je to již na vás přečíst si o našich dobrodružstvích (odkazy máte v úvodu vyprávění). Chystám se odpočívat, také v garáži nastartoval jeden maranellský osmiválec a uklidňovat se jeho brumláním. Užívejte si života jak jen to jde, přejeme vám za redakci Czechferrari.cz krásné vánoce a šťastný nový rok 2013.