Czechferrari.cz

V roce 2016 jsme se opět vrátili do Maranella poznávat svět Ferrari. Jak sami uvidíte, zážitků jsme měli ale mnohem více a bylo by škoda se s Vámi o ně nepodělit. Život je příliš krátký na to, abychom řídili nudné vozy.

2009 – První výlet do Motor Valley (La Terra dei Motori), které nám učarovalo svou krásou, koncentrací skvělých aut a množstvím příjemných lidí - link: La Terra dei Motori Story '09

2010 – Druhý výlet do regionu Emilia-Romagna, který nás přijal ještě přívětivěji a prožitky byly ještě intenzivnější, poprvé jsme zažívali některé události spolu s Ferrari Owner's Clubem Czech Republic - link: Spedizione nella provincia della regione Emilia-Romagna 2010

2011 – Co jsme prožili v tomto roce? Očekávání byla značná. Mille Miglia, factory tour, audience u Horacia Paganiho. Realita? Báječný zážitek - link: Maranello Tour 2011 Story

2012 - Tuscany RoadTrip 2012 - Pět dní v „zajetí“ výjimečných vozů, krásné přírody, historických památek, výtečného jídla a pití – to byl květnový Tuscany RoadTrip 2012 - exklusivní karavana 11 vozů Ferrari (Ferrari Owner's Clubu Czech republic), které jedou poznávat krásy regionu Emilia-Romagna a především úžasného Toskánska - link: Tuscany RoadTrip 2012 Story

2012 - Maranello v zimě – dva dny v zimním Motor Valley, kde se nekonal předem ohlášený konec světa a naopak jsme si užívali romantiky zasněženého Maranella a kopců nad tímto výjimečným městem - link: Maranello Tour 2012 Winter Edition

2013 - Maranello Tour 2013 Euro Speciale – bylo cestou po Evropě za Ferrari, tu v Belgii, pak v Monacu a dvakrát i v Maranellu, přičemž podruhé to bylo za soukromou předpremiérou Ferrari 458 Speciale - link: Maranello Tour 2013 Euro Speciale



Když jsme byli v roce 2013 naposledy v Itálii, netušili jsme, že nám to bude trvat až tak dlouho než se opět podíváme do domovského Maranella. Tentokrát to však mělo být velmi výjimečné, protože tento návrat se měl realizovat za volantem vlastního Ferrari. Proto když na začátku roku 2016 bylo jasné, že se do programu akcí Ferrari Owner’s clubu Czech republic dostane i výlet do Itálie, volba byla jasná. Při neustálém běsnění eko-eu-politiků si člověk nemůže být vůbec jistý, kdy ještě bude možné legálně projet Evropou sem a tam, aniž by kromě toho, že bude považován za zavrženíhodného kapitalistu a vraha ledních medvídků (mimochodem tomu, kterého jsme měli na palubě, se to v Itálii moc líbilo), neskončil v pasti zákazů a pokut. Kolikrát jsem za cestu slyšel: „Pozor radar! Zpomal!!!“. Ani jsme nespočítali, kolikrát jsme si při průjezdem města říkali, že sem už budeme mít příště s naším osmiválcovým průtokovým ohřívačem benzínu z roku 1988 zákaz vjezdu.

Příprava na cestu do Itálie byla důkladnější než při minulém výletě, ale přesto výsledek nebyl ideální. Kromě celkové kontroly našeho vozu jsme po dlouhých peripetiích dokázali zajistit konečně i funkční klimatizaci. Co na tom může být tak těžkého, řeknete si… a u moderního auta budete mít pravdu. Ale znovu naplnit klimatizaci vozu z roku 1988 už v dnešní době jen tak každý „plnič klimatizací“ neumí. Dlouhé hledání však bylo oceněno úspěchem a náš Mondial po letech opocených čel dokázal své posádce nabídnout velkou zásobu studeného vzduchu.

Plán cesty byl jednoduchý. Užít si průsmyk Stelvio a pak už provést návrat do Modeny a domů do Maranella. Na výlet jsme odjížděli v polovině září, kdy v České republice bylo krásné počasí. To že naše cesta nebude jen tak ledajaká jsme se přesvědčili již pár kilometrů před rakouskými hranicemi. Spadlý strom přes cestu nás donutil najít objízdnou trasu, abychom se v koloně nepročekali až do večera. Pár minut poté jsme ještě v Kaplici dotankovali benzín do auta, nalepili rakouskou dálniční známku, ale ouha, když jsme chtěli nastartovat, startér si zkrátka řekl, že už ho to vlastně nebaví. Dlouhé přemlouvání pak vystřídala hrubá síla a po roztlačení jsme mohli pokračovat dále. Bylo hezké mít auto s funkční klimatizací, ale poněkud problematickým startováním. Při několikadenní cestě náročným terénem to slibovalo slušné dobrodružství.

Cesta Rakouskem ubíhala uspokojivě, odpolední oběd byl na místní poměry dobrý a popracovní zácpy na dálnici se daly s klimatizací přežít. Ještě že jsme měli s sebou kamarády, protože průměrně každé druhé startování proběhlo jen díky jejich roztlačení a ne díky startéru, který se jako „správný Ital“ zkrátka rozhodl, že se mu pracovat nechce, tak ať ho necháme na pokoji. Kličkování mezi radary bylo napínavé a zřejmě jsme nevyvázli bez ztráty kytičky, když jsme si s velkou pravděpodobností vysloužili jednu akční fotografii. Čím více se stmívalo, tím více se silnice zakrucovala a plnila auty místních obyvatel. Držet formaci a neztratit se byl náročný úkol, který jsme jednou nezvládli, ale naštěstí se naši kamarádi pro nás vrátili a ušetřili nám další trápení. Naše cesta končila v Suldenu, kde jsme měli setkání s ostatními členy FOC CZ a posledních 20 km před Suldenem dávalo tušit, že se již opravdu blížíme Stelviu, zatáčka střídala zatáčku a naše auta se pořádně zahřála. Jakémukoliv hazardování pak razantně bránila tma a hlavně mokrá silnice, kterou zkrápěl mírný déšť.

Večer v hotelu Wellness Hotel Post v Suldenu už pak byl velmi rychlý. Ačkoliv jsme byli v Itálii, hotelová kuchyň byla nervózní, že měla večeři vařit i po deváté hodině. Proto jsme rychle „běželi“ ke stolu, kde jsme kromě jídla a přivítání s ostatními účastníky výletu obdrželi i propozice naší další cesty a záchranný balíček pro přežití a dobrou náladu. A protože jsme druhý den vyjížděli v sedm hodin ráno, chvátali jsme po jedné skleničce v baru ihned do postele. Pro alergiky to zde má zvláštní romantický nádech – péřové polštáře a peřina nikdy nezklamou. Stejně jako první přivítání v pokoji v podobě otevřeného okna hustícího do pokoje čerstvý ledový vzduch. Zkrátka luxus v alpském provedení.

Ráno se pak kupodivu u snídaně sešla většina účastníků a ani my jsme nemeškali. Po menší snídani jsme sbalili poslední věci na pokoji a chvátali vše naložit do auta. Provedli jsme pokus o zážeh motoru a k našemu překvapení motor naskočil! Symfonie osmi válců se přidala k ostatním bratříčkům a my byli šťastní, že nebudeme muset tlačit. Alespoň pro tentokrát, že, ty naše Italko náladová. Naši radost trochu kalilo, že nám klesaly otáčky motoru, takže riziko, že motor zhasne a my budeme muset znovu startovat tu stále hrozilo. Když se kolona klubových aut dávala pomalu do jízdy, zjistili jsme, že máme stále u sebe kartu od hotelového pokoje, což nás donutilo ke zděšení všech kolonu předjet, v křižovatce se na pětníku bez posilovače řízení otočit, vrátit se k hotelu a tryskem vyřídit co předtím zapomětlivá hlava opomenula.

Důvod pro naše brzké vstávání byl jednoduchý. Vyhnout se cestou na Stelvio všem motorkářům a hlavně otravným cyklistům. A to se nám i povedlo. Cestu jsme měli až na malé výjimky jen pro sebe a pomocí vysílaček jsme si byli schopni dát efektivní informace o vývoji situace na silnici. I díky tomu jsme si mohli pořádně užít úžasné 36 kilometrové stoupání na Stelvio. Úzká silnice se vine po úbočí Cima Garibaldi, jedna vracečka navazuje na další, silnice je úzká a klade velký nárok na vhodné řazení, stejně tak na správné trefování nájezdů do zatáček. Ve chvíli, kdy v autě nemáte posilovač řízení je to obzvláště dobrodružný zážitek. Najet si, zatočit a pak už jen čekat, zda se vejdete na výjezdu. Vyjde to nebo budete mít ostudu a budete muset couvat? Čím jste výše a blíže k cíli, tím je motor stále slabší, očividně lapá po dechu a hůře jde do otáček. V situaci, kdy nevíte, zda vám v případě krize znovu nastartuje auto… Dokonalé drama jen pro odvážné, nic pro slečinky.

Něco obdobného jsme tu již jednou zažili a to naše auto startovalo perfektně. Dva roky zpět jsme se též v klubové koloně šplhali k vrcholu. Přibližně 2,5 kilometru pod vrcholem jsme museli zastavit kvůli posádce vozu, který jel před námi. Jeli jsme už relativně z posledních sil a zastavili, než spolujezdec z vozu před námi udělá fotku, ale ouha, když jsme se chtěli znovu rozjet. Motor se vůbec nechtěl „roztočit“. Museli jsme proto zatáhnout ruční brzdu, znovu nastartovat, počkat dlouhou chvíli než náš osmiválec zalapá po dechu a do svých plic nabere dostatek kyslíku, aby pohnul celým autem… Dobrá věc se podařila a nakonec jsme tehdy vrchol úspěšně zdolali. I tentokrát jsme byli úspěšní a Passo Stelvio bylo naše.

Stelvio nabízí souboj s technikou a přírodou v nádherných kulisách Alp, trať o přibližné délce 36 kilometrů nabízí nespočet úžasných zatáček, které řidiči milují, ale spolujezdci (především dámy) nenávidí. Těm úspěšným se pak na vrcholu otevře „osada“ Passo dello Stelvio (část města Bormio), které je posledním obydleným místem pod vrcholem s řadou hotelů a restaurací. Na parkovišti za lanovkou byl i tentokrát dostatek prostoru pro krátký odpočinek a spoustu fotografií. Mimo jiné to znamenalo i nutnost se rychle obléci do něčeho teplého, neboť při jízdě se velmi pěkně zahřejete (a věřte mi, že my bez posilovače to máme jako náhradu za hodinu cvičení ve fitness centru), ale teplota odpovídá velké nadmořské výšce a určitě nebude chtít vyprávět přátelům, jak jste si přivodili na Stelviu chřipku.

My jsme měli velkou radost, že jsme se i s naším starým Ferrari také dostali až na vrchol a dotáhli naše kolegy s o generace novějšími vozy. Po krátké přestávce na nás čekalo Stelvio z druhé strany – dlouhý sjezd. Zde si odpočine motor, ale zabrat dostanou brzdy. A napínavý zážitek pokračuje… Utavíte brzdy nebo ne? Na karbonkeramické brzdy u Ferrari z roku 1988 zapomeňte. Budete správně trefovat brzdné body a nájezdy do zatáček? Protože když se něco nepovede, trefíte svodidla. A co je za svodidly si asi již domyslíte sami. Cestou potkáte několik tunelů, které jsou jak ze slavné hry Need for speed. Některé z nich jsou vždy jen pro jedno auto. I tentokrát jsme proto byli rádi, že v protisměru nic nejelo a proto jsme nemuseli řešit, kdo bude z tunelu vycouvávat. Cestou dolů jsme se přibližně v polovině cesty zastavili v „Bar kiosk Nazional park“ a užívali si nejen dobré italské kávy, ale i krásných výhledů do okolí od tohoto stylového penzionu. Těsně před odjezdem naší zaparkovanou kolonu poctil svou návštěvou další fanoušek, který stoupal na Stelvio se svým Ferrari 360 Modena s pravostranným řízením.

Stelvio je druhý nejvyšší průsmyk v Evropě, který lze projet po silnici. Průsmyk je nedaleko slavného lyžařského centra Bormio. Cesta na Stelvio ve výšce 2758 metrů nad mořem (u vrcholu Cima Garibaldi ve výšce 2843 mnm.) vznikla již v devatenáctém století. Tuto historickou a dodnes uchvacující cestu si můžete vyzkoušet pravidelně od června do září a výjimečně i mimo toto období, když záleží na počasí, co vám dovolí. Neplatí se zde žádné mýto. Stelvio se dá jet ze směru od Bormia a ze směru od Prato Allo Stelvio, přičemž zajímavější cesta je právě z Prato, zde na vás čeká cca 36 kilometrů a 48 číslovaných serpentin často lemovaných jen kamennými hradbami, které vás dělí od několika set metrového pádu do údolí.

Naše putování Itálií za Bormiem nabralo směr Modena. Čím dále jsme byli od hor, tím více pršelo. Ať jsme jeli po rychlostní komunikaci nebo klasické okresce, pokaždé to bylo velmi dobrodružné, když jsme se na rozdíl od našich kolegů nemohli spolehnout na žádného elektronického pomocníčka a vše bylo jen na řidiči. Neprotestovali jsme proto proti krátké zastávce v městě Aprica, kde byl místní kavárník zcela u vytržení, když se mu do jeho bistra-kavárny najednou nahrnula velká banda Čechů, kteří předtím vystoupili z kolony zaparkovaných Ferrari. Naše doufání v lepší počasí se ale minulo účinkem. Déšť neustával a naopak sílil. Stěrače pracovaly naplno a jen tak se nezastavily. Z panoramatické projížďky kolem jezera Lago d'Iseo pak nezůstalo nic, když nebylo vidět prakticky na krok. Komplikované počasí naší skupinu roztrhalo tak, že část vozů jela přímo do Modeny a část zůstala na oběd u Lago d'Iseo přímo v malebném městečku Iseo. Místní restaurace Ristorante Pizzeria La Filanda nás pak překvapila nejen velmi dobrým jídlem a milou obsluhou, ale paradoxně především tím, že fungovala, protože už bylo prakticky mimo sezónu a hodinu po poledni se v mnoha italských restauracích obvykle nic neděje, natož aby se vařilo. Přestávka na oběd měla pozitivní dopad i na počasí venku, když déšť ustal a silnice začaly osychat. Při další cestě do Modeny se tedy již jelo bezpečněji, ale pár kapek i tak občas spadlo ze stále zamračeného nebe. To nám však nebránilo hrát roli atrakce provozu dálnice. Co může být víc paradoxní, než když se po italské dálnici prohání skupina Ferrari registrovaných v České republice? Co může být víc paradoxní, když tato skupina předjíždí drtivou většinu v Itálii registrovaných aut, které mají neitalskou značku výroby?

Po příjemné jízdě na dálnici plné radarů nás čekala naše milovaná Modena se svým museem Enza Ferrariho. Skupina aut, která se od nás před Iseem oddělila a jela napřed do Modeny, zajistila, že jsme nemuseli parkovat standardně na parkovišti, ale mohli jsme své vozy vystavit u jedné z budov musea – přímo u rodného domu Enza Ferrariho. Museo Casa Enzo Ferrari pravidelně obnovuje svou expozici a proto se vyplatí si jí při každé vaší návštěvě prohlédnout. Ani tentokrát jsme proto nemohli tuto expozici minout.

Zásadní změnou prošla vedlejší budova musea (rodný dům), která byla dříve více tématicky zaměřena na život Enza Ferrariho. Ta byla původně rozdělena na „místnosti“ a hlavně zde bylo zakázáno fotit, což byla velká škoda, neboť materiály, které se zde vystavovaly, byly často velmi zajímavé, jedinečné a stálo to za to si je zdokumentovat. Nově zde vznikl jeden obrovský prostor bez jakýchkoliv dělení, který je nyní věnován některým zajímavým cestovním i závodním vozům a hlavně zde najdete rozsáhlou reprezentativní přehlídku motorů Ferrari, z nichž některé jsou upraveny řezy. Díky tomu si můžete udělat velmi dobrou představu o konstrukci těchto motorů. To vám samozřejmě může pomoci i při úvahách o servisních úkonech. Kromě motorů jsme zde tentokrát našli slavnou loď Timossi Ferrari Arno XI DEL (tvůrce tohoto člunu Achille Castoldi obdržel od Enza Ferrariho pro svůj člun motor - 4,5 litrový dvanáctiválec z formule 1, který byl původně zamontován do Ferrari 375 F1 a byl to pro Ferrari slavný typ, protože s nímž Froilan Gonzales získal pro Ferrari první vítězství v F1. Na jezeře Iseo s ním dosáhl rychlosti 241,71 km/h, čímž v roce 1953 ustanovil světový rekord, který je kvůli následné změně pravidel platný dodnes), dále klasické Dino 206 GT, závodní Ferrari 575 GTC a Ferrari 360 GTC, které fanoušci Le Mans milují, obdivovali jsme vzácné Ferrari GTO Evoluzione, předka legendárního Ferrari F40, historii starých monopostů zastupovalo Ferrari F1 156-85, naopak historii nových monopostů pak Ferrari F150th Italia. Za vývojové prototypy zde bylo Ferrari F150 Laboratorio, které bylo vývojovou mulou pro Ferrari FXX K.

Hlavní budova musea také obměnila svou expozici a to velmi důkladně. Za vchodem do expozice bylo nastraženo klasické doutníkové Ferrari 312 F1-67, kterému se také přezdívalo „špagety“, neboť zakroucené trubky výfukového systému tuto italskou těstovinou dokonale připomínaly. Dřívější historii značky pak také reprezentovalo vedle stojící Ferrari 250 GT Berlinetta SWB, které patří v současné době mezi nejhodnotnější vozy značky Ferrari. Poté naší pozornost upoutalo legendární Ferrari F40. Člověk si říká, že už ho nemůže překvapit, ale když vidíte v jaké sexy póze je tam vystaveno, jdete opět do kolen. Zajímavé bylo, že popisek k F40 odkazoval na jeho účinkování ve filmu Joshua Tree s Dolphem Lundgrenem v hlavní roli (klasický akční film z roku 1993). Ferrari tak připomenulo, že tato expozice bude z velké části věnovaná vozům Ferrari, které si zahrály v různých filmech. I tentokrát nás uchvátilo supervzácné Ferrari 365 GTS4 – Daytona Spider, kterých vzniklo jen 124 kusů (kusy vzniklé konverzí z uzavřené Berlinetty nepočítáme). Spider, který v roce 1969 jezdil až 280 km/h, což je hvězdná hodnota. Takovou rychlost ani v dnešní době nezažijete u mnoha nových aut.

Velké překvapení pro nás bylo poprvé na vlastní oči vidět vůz Thomassima 3. Vozy Thomassima vyráběl s posvěcením Enza Ferrariho Američan Tom Meade, který je stavěl na základě a s technikou vozů Ferrari. Celkem vznikly tři Thomassimy, každá z nich byla odlišná, první byla zničena při povodních ve Florencii, druhá stále existuje a byla na prodej v roce 2015. Třetí a poslední Thomassima je pak vystavena v museu. Thomassima 3 vznikla v roce 1969 s třílitrovým dvanáctiválcovým motorem o výkonu 250 hp, vůz měl dosahovat maximální rychlosti 275 km/h. Dramatický design vozu umocňovaly nejen nahoru otevírané dveře, ale i krásné výfuky vyvedené na boku vozu. Aktuálně jsou ve chromovaném provedení, na historických fotkách však toto provedení neměly a i design se trochu změnil.

Skupinu filmových aut zastupovalo dále Ferrari 575M Maranello, které si zahrálo jednu z „hlavních“ rolí ve filmu Mizerové 2 (Bad Boys 2 s Willem Smithem a Martinem Lawrencem), kde chvíli vystupovalo jako 575M, chvíli ve stejné honičce vypadalo jako 550, prohazovaly se nejen přední nárazníky, ale také kola. Vedle 575M zakotvilo Ferrari F355 Berlinetta, které poutalo pozornost v úvodu bondovky Golden Eye z roku 1995 ve verzi GTS (nikoliv uzavřené Berlinettě, která stojí v museu). Filmové vozy doplňovalo Ferrari Mondial T Cabriolet ze slavného filmu s Al Pacinem v hlavní roli – Vůně ženy z roku 1992. Své místo si vybojovalo i Ferrari F430, které hrálo v jedné roli ve filmu Auta (Cars, 2006). Seriálové vozy potom reprezentovala Testarossa, ta se proslavila v seriálu Miami Vice a Ferrari 308 GTS ze seriálu Magnum P.I., Ferrari Dino 246 GTS nám pak připomenulo úžasnou honičku ze seriálu The Persuaders! s Rogerem Moorem v jedné z hlavních rolí. Svou stopu ve filmech zanechaly i další exponáty - Ferrari 250 GT Cabriolet Pininfarina, Ferrari 500 Superfast a Ferrari 375 America.

Tato krásná auta pak doplňovala kostra pro výrobu karosérie pro Ferrari 250 GTO, nové LaFerrari a monopost Ferrari F2007, který byl s Kimim Räikkönenem v sezóně 2007 mistrovský. Své místo „v koutě“ mělo i jedinečné Ferrari 365 P Berlinetta Speciale, i když ne ve své klasické podobě, ale ve formě dřevěné kostry pro výrobu karosářských dílů. Toto Ferrari je jedinečné tím, že mělo třímístné uspořádání. Tedy to, co měl McLaren F1 na počátku devadesátých let a čím dodnes uchvacuje pozornost celého světa, prezentovalo Ferrari již v roce 1966 na autosalonu v Paříži. Řidič sedí uprostřed a dva jeho spolujezdci vedle něj. Odvážný designerský koncept Alda Brovaroneho byl doplněn i rozměrnou prosklenou střechou. Ferrari 365 P Berlinetta Speciale, které vzniklo v počtu dvou kusů, mělo podélně uložený dvanáctiválcový motor před zadní nápravou, který dosahoval výkonu 283 kW při 7300 otáčkách za minutu. V roce 2014 bylo bílé Ferrari 365 P Berlinetta Speciale draženo v aukci aukční síňě Gooding & Company, ale ačkoliv nejvyšší nabídka ve výši 23,4 milionů dolarů byla opravdu vysoká, očekávání prodávajícího nenaplnila a k prodeji nedošlo. Druhý vůz se pak v dnešní době nalézá v USA, původně jej vlastnil slavný šéf Fiatu Gianni Agnelli a od prvního vozu se lišil designem zádě vozu, kde vyrostla odtrhová hrana simulující přítlačný spoiler. Gianni Agnelli měl obavy o stabilitu vozu ve vysokých rychlostech, když tento silniční vůz byl poprvé v historii Ferrari vybaven motorem před zadní nápravou v podélné konfiguraci.

Ve chvíli kdy jsme se rozloučili s Museo Casa Enzo Ferrari jsme již museli chvátat do Maranella, abychom stihli večerní program. Provoz mezi Modenou a Maranellem naštěstí nebyl nijak závratně hustý, ušetřený čas jsme proto věnovali ještě krátké projížďce Maranellem, která byla korunována krátkým fotografováním našeho vozu před historickou branou továrny Ferrari na Via Abetone Inferiore 4. Pachatel se po 28 letech vrátil na místo činu, není nic lepšího. Čas jsme využili i k rychlému proběhnutí Ferrari Store naproti hlavní bráně, měli jsme jediný cíl – koupit alespoň trochu slušnou peněženku – bohužel nic pořádného jsme zde nenašli, nosit mince v peněžence už se asi v současné době nesluší. Když jsme pak na parkovišti za budovou obchodu našli Ferrari 360 Challenge Stradale vyzdobené vínovou karbonovou fólií, museli jsme se již smát, co jsou majitelé schopni na své vozy nalepit. V dobré náladě jsme o chvíli později dospěli až do Hotel Maranello Palace, kde jsme měli tento den přenocovat. Tím ale náš dnešní program rozhodně neskončil.

Jen co jsme se trochu upravili, čekal na nás transport do legendární restaurace Montana. Ta je jedním z míst, kde je, slovy reklamy, ještě všechno v pořádku. Legendární restaurace pro všechny fanoušky Ferrari a formule 1 je proslulá tím, že zde v minulosti seděla celá řada závodníků. Vnitřní výzdoba je proto zaměřena na toto téma. Skvělé jídlo je doplněno neopakovatelnou atmosférou, kdy můžete přemýšlet, zda na místě, na kterém právě sedíte, před mnoha lety obědval či večeřel Michael Schumacher, který před chvílí vystoupil při testování ze své formule a sem přišel na jídlo. To jinde nezažijete. Pro nás zde měli připravené výtečné pětichodové menu, které bylo správným vyvrcholením tohoto náročného dne.

V pátek ráno jsme se probudili do deštivého dne (podle zpráv z domova bylo v ČR krásné slunné počasí - paradox, zvlášť když jste v Itálii). Po snídani se naše skupina rozdělila na dvě části, jedna jela na factory tour k Paganimu a druhá měla připravenu factory tour ve Ferrari. Volba byla velmi těžká, ale nakonec jsme se rozhodli pro Ferrari. V továrně nás provedli klasickou cestou, na recepci pro nás bylo připraveno první překvapení – česky hovořící průvodkyně. Méně příjemné bylo, jak u vstupu zarputile paní recepční všem přelepovala objektivy fotoaparátů na mobilních telefonech. Když už toto Ferrari vyžaduje (a dá se to jistě pochopit), mělo by si nechat vyrobit přelepky, které vám telefon nezničí zbytky lepidla. Potom už jsme se dostali konečně do výroby. Jako první je vždy motorárna, kterou už jsme viděli několikrát, moc překvapení na nás tedy zde nečekalo. Snad jen bloky šestiválcových motorů označené značkou Alfa Romeo dávaly tušit, že jsme právě potkali srdce stále ještě nové pekelné Alfy Romeo Giulia QV. Další zastávka byla ve výrobní lince osmiválcových modelů. Aktuálně se zde střídaly Californie T, 488 GTB a 488 Spider. V horním patře pak jely GTC4Lusso, F12berlinetta a F12tdf. Zajímavostí bylo, že na této dvanáctiválcové lince v případě potřeby dělají i osmiválcové modely. Tlak na maximalizaci prodejních čísel zde byl až nepříjemně patrný. Krátká návštěva v oddělení výroby interiérových dílů pak dala opět nahlédnout na maximální manuální šikovnost zdejších pracovníků.

Po výrobě silničních vozů už na nás čekala Gestione Sportiva v nově postavené budově. Ta pro nás byla absolutně nová, neboť naposledy jsme byli ještě v historické budově, ze které se sportovní oddělení v roce 2015 odstěhovalo do nového. Panoval zde překvapivý klid, protože většina týmu již byla v Singapuru a připravovala vybavení na první páteční tréninky. Paní průvodkyně na dotaz, kdy bude Scuderia Ferrari opět vyhrávat, jen bezradně krčila rameny. Jiné reakce jsme se asi nemohli dočkat, když ani vedení týmu si se svými úkoly neví moc rady. Z Gestione Sportiva jsme vyrazili do skladů F1 Clienti a programu XX. V dílně F1 Clienti se aktuálně připravovaly vozy pro klienty, kteří jezdili před a při Finali Mondiali v americké Daytoně. Sklad F1 Clienti nás zaujal tím, že zde již byly celkem 3 trojsedadlové formule pro akce s Marlborem, ale především zde v části skladu mají zvedáky a formule již skladují ve dvou kusech nad sebou. Ve skladu pogramu XX se pracovalo především na nových Ferrari FX-K a 599XX, původní FXX už zde prakticky nebyly (asi se vypařily, když vám stále mnoho „odborníků“ tvrdí, že si je majitelé nemůžou z Maranella odvézt). Předposlední zastávkou factory tour byla návštěva muzea Ferrari, vzhledem ke skluzu programu byla vskutku blesková. Pokyn zněl jasně – během 15 minut projděte celé museum a vraťte se zpět. Tentokrát jsme tedy museem více méně jen proběhli s fotoaparátem v ruce, abychom měli nějakou fotodokumentaci. Pak nás ještě Ferrari dovezlo do svého Ferrari Store, kde jsme již byli včera, dostali jsme dárek v podobě nového výtisku Ferrari magazínu, velké zklamání bylo, že již nedávají Ferrari Factory pasy. Tím se s námi Ferrari rozloučilo, na hotel si dojděte pěšky. A že prší? Dešťová voda není jedovatá… V Maranellu naštěstí pracuje dobře řada taxislužeb a během chvíle jsme se vezli k hotelu pro auta, abychom se mohli vrátit k Ferrari Store pro své spolujezdce. To vše ve chvíli, kdy jsme museli chvátat, neboť termín posledních dvou pátečních prohlídek továrny Maserati v Modeně se blížil.

K továrně Maserati v Modeně jsme dojeli včas a ještě jsme stihli dvakrát mírně zabloudit. Déšť neustával, a proto jsme byli rádi, že můžeme být opět chvíli v suchu a teple. U Maserati si nás zaevidovali, nic nám nepřelepovali, vyfasovali jsme apartní návštěvnické vestičky a mírně chraplavá sluchátka s tunerem, ve kterém jsme měli lépe slyšet, co nám říká paní průvodkyně. Po silně nezáživném úvodu jsme se podívali do výrobní haly, kde se na jedné lince montovaly poslední kusy Maserati GranTurismo a GranCabrio a na druhé lince Alfy Romeo 4C. S koncem výroby GranTurisma a GranCabria dojde k celkové rekonstrukci této historické výrobní haly, aby byla připravena na nástupce tohoto velmi populárního modelu Maserati. Při přechodu do druhé výrobní linky jsme potkali dvě testovací muly nové Alfy Romeo Stelvio. V druhé výrobní hale pak probíhaly dokončovací práce na vozech Maserati i Alfa Romeo, aby pak byly vyvezeny na pěkně šikmou nakládací rampu.

S koncem prohlídky u Maserati jsme se rozloučili s ostatními členy naší výpravy, kteří pokračovali dále na Lago di Garda a my jsme se vydali na cestu zpět domů do České republiky. V deštivém počasí a v nejistotě, zda při každé zastávce také znovu nastartujeme, nám tato cesta slibovala mnohé než jen klid. Naše obavy byly naštěstí zbytečné. Cesta po Itálii ubíhala velmi plynule, auto startovalo a domov se blížil. Po příjezdu domů jsme auto rychle umyli, uložili k odpočinku a potom jsme upadli do postelí i my, vyčerpaní, ale šťastní.

A jaké bylo Maranello Tour 2016 Stelvio Edition? Určitě bylo náročné, neboť absolvovat 2500 kilometrů v neustálé nejistotě na klidu nepřidá. Bylo doprovázené velmi nepříjemným počasím. O to příjemnější bylo lidsky, společnými zážitky a hlavně auty, které jsme viděli, slyšeli, cítili a zažili. Stálo to za to. Bylo báječné a my jsme byli šťastni, že jsme se ho mohli zúčastnit. Velké díky patří Ferrari Owner’s Clubu Czech republic a především dobrým duším této jízdy, kterou organizačně jistil Jiří a Jarmila Bergerovi z cestovní kanceláře Fractal. Velké poděkování směřuje také mé manželce, která to se mnou vydržela a jen díky ní jsme se dostali všude včas a bez šrámů.

Maranello Tour 2016 Stelvio Edition je za námi! A nezbývá než i tentokrát zopakovat náš tradiční závěr: Regione Emilia-Romagna je magický kraj, kam se vyplatí vracet. Je to země motorům zaslíbená.



My se vrátíme...
Slibujeme!