Czechferrari.cz

Příběh o návratu do míst, kde je každý milovník krásných aut šťastný, to je zpráva z expedice nazvané Spedizione nella provincia della regione Emilia-Romagna 2010.

Spedizione nella provincia della regione Emilia-Romagna 2010
> 3823 km
> ČB – Tábor - Praha – Maranello – Sant'Agata Bolognese – Milano – Janov – Monaco – Maranello – San Cesario sul Panaro – Praha – Tábor – ČB


> Vrcholy dne:
- středa: Ferrari P540 Superfast Aperta
- čtvrtek: Ferrari Factory Tour
- pátek: Valentino Balboni & Lamborghini
- sobota: Alfa Romeo Centenary + Monaco
- neděle: GP Europe – Made In Red Cafe
- pondělí: Pagani Automobili tour



La Terra dei Motori Story '09 byla jedinečná, protože byla první a již před rokem bylo jasné, že na ní budeme chtít navázat a tento úkol bude více než nesnadný. Plánování a přípravám Spedizione nella provincia della regione Emilia-Romagna 2010 jsme proto zasvětili skoro 4 měsíce. Hlavním mottem se stalo sté výročí založení automobilky Alfa Romeo (o to veselejší zjištění to bylo, když se až přímo v Itálii projevilo, že se do Milána na oslavy většině výpravy vůbec nechce).

Číslo 3823 je počet kilometrů, které jsme na naší cestě absolvovali. Občas v Alfě Romeo 147, občas ve Ferrari F355 Spider a nebo také občas v Ferrari 355 F1 Berlinetta. Všechny vozy to zvládly bez problémů, byť úplně bez ztráty symbolické kytičky to nebylo.

Už začátek expedice byl trochu strašidelný, když se 20 km za Českými Budějovicemi příslušníci Policie ČR rozhodli pomáhat a chránit a tak se jednou místo řešení správněprávních problémů svých klientů, budu muset zabývat případem vlastním ... prostě start za všechny peníze, body a řidičák. Poté již byla cesta přes Tábor do Prahy bezproblémová. V Praze se k nám připojila sympatická posádka Ferrari 355 F1 Berlinetta a mohli jsme vyrazit směr Plzeň – Rozvadov. V Rakousku náš tým posílilo Ferrari F355 Spider a já měl tu čest přesednout právě do této 355tky a trochu si odpočinout po předchozím řízení AR147. Cesta pokračovala úspěšně dál a po Innsbrucku přišel Brennerský průsmyk a poté již vysněná Itálie.

Aby jsme nebyli jen za změkčilý slečinky, zkusili jsme ve Spideru v půl páté ráno jízdu se střechou pěkně složenou na svém připraveném místě a to byl zážitek! První ranní paprsky, hory kolem dokola, dokonalá kulisa, kterou můžete vnímat perfektně právě v otevřeném autě.

Aby nebylo toho adrenalinu na začátek až moc, vrátil jsem se do kabiny AR147. Drželi jsme se v jedné skupině prakticky až do Modeny, kde nás předjelo Ferrari 599 GTO a rodní osmiválcoví bratři se jali nového dvanáctiválcového člena rodiny pronásledovat. Alfa Romeo 147 není na takové srandičky moc (ehm vůbec) stavěná a proto jsme se viděli opět až přímo v Maranellu.

Utahaní, ale šťastní, že jsme dorazili v pořádku jsme zkontrolovali funkčnost půjčovny PushStart, dvou obchodů se suvenýry a vychutnali si první letošní maranellské capuccino. Únava přesto zaúřadovala a proto jsme se rozhodli ubytovat a chvíli odpočívat, abychom se v zápětí vrátili na místa, kde se něco děje. A tak jsme na vlastní oči viděli jedinečné Ferrari P540 Superfast Aperta, které vzniklo v jediném exempláři a po půl roce se opět vrátilo zpět do Itálie, aby se po krátkém pobytu v Itálii vrátilo opět do USA. Aperta vypadá na fotkách výtečně, realita je ještě lepší, je to mistrovský kus italského designu. Viděli jsme i krásné Ferrari Enzo lakované jen čirým lakem, tajemné Ferrari California s funkčním systémem Start & Stop nebo Ferrari 375 Plus z roku 1954, za kterým jsme se dokonce pěkně proběhli a které do našeho příběhu vstoupí ještě jednou...

Do našeho programu poprvé vstoupila i akce Maranello Tour, kterou pořádal pro své členy Ferrari Owner’s Club Czech republic (FOC). Část expedičních členů byla proto odvelena do vyhlášené restaurace Montana na slavnostní uvítací večeři a zbytek se věnoval objevování italských kulinářských kvalit v „naší oblíbené pizérii nedaleko Maranella“. Byl nejvyšší čas uzavřít středeční účet, jít se vyspat a nasbírat síly na další den.

Vstávali jsme pěkně ráno, abychom stihli vycházející sluníčko v kopcích nad Maranellem – ideální kulisa pro fotografování našich osmiválcových krásek, nebo znáte lepší? Členové FOC se dopoledne věnovali nakupování a v poledne byl pro ně připraven oběd v legendární restauraci Cavallino (Ristorante). Odpoledne bylo zasvěceno Ferrari Factory Tour, kam jsem se jako host FOC podíval také.

Po krátkém uvítání nás přivítala i naše průvodkyně, která nás zásobovala informacemi po celou factory tour. První velkou zastávkou byla motorárna. Obrovská hala motorárny je doplněná všudypřítomnou zelení, prostor haly působí klidným a čistým dojmem a to přesto, že jde o čistě strojírenský provoz. V jedné polovině haly se vyrábějí motory pro Maserati a v druhé pro Ferrari. Nemohli jsme minout ani stroj nazvaný Romeo a Julie. Co má za úkol? Vkládá do nahřátého hlavy motoru silně podchlazená ventilová sedla. Tímto technologickým postupem je zajištěno dokonalé spojení bloku s jednotlivými kroužky. Dělníky motorárny kromě platu, zeleně a vědomí práce pro celek motivuje i přítomnost vozů, jejichž pohon zajišťují motory, které právě oni vyrobili. A vozy to nejsou jen tak ledajaké!

Ferrari F355 „World Tour“
Ferrari F355 Competizione
Ferrari F288 GTO Evoluzione
Ferrari 360 Barchetta
Ferrari 360 Modena „clear lack“
Ferrari 575M Maranello GT
Ferrari 550 Barchetta
Ferrari 599 GTB Fiorano
Ferrari 612 Scaglietti 15,000 Red Miles
Ferrari 612 Sessanta
Ferrari California
Ferrari 250 GT SWB California Spider


A to jsem řadu dalších a neméně důležitých vynechal. Po motorárně přišla na řadu montážní linka osmiválců, která je na rozdíl od postarší montážní linky dvanáctiválců, doslova výkladní skříní. Karosérie, která je již opatřena lakováním (probíhá v samostatné hale), je umístěna na dopravník a k němu je také neoddělitelně připojen přepravní box. Přepravní box obsahuje součástky, které se montují do auta. Obsah boxu je vždy unikátní, stejně jako auto, které vyjede na konci výrobní linky. Tento systém zaručuje, že zákazník dostane auto přesně v té konfiguraci jakou si sám vybral.

Na každém montážním stanovišti zastaví dopravník na dobu 20 minut. To je doba, za kterou musí každý stihnout provést svůj konkrétní úkol. Pracovní tempo není nijak vysoké, přednost má kvalita. Na jediné lince se současně montuje Ferrari California a Ferrari 458 Italia. Specialita této linky je v tom, že motor a připojená podvozková skupina se do auta nemontuje průběžně, ale provádí se tzv. svatba, kdy se oba celky spojí naráz. Odděleně se montuje i přístrojová deska, která je již jako kompletní zastavěna do auta. Ve chvíli, kdy je montáž auta dokončena, startuje práce kontrolorů a potom i testovacích jezdců.

Pokračujeme a nyní přicházíme do oddělení Ferrari Classiche. To je docela magické místo, protože i lidé, kterým historie automobilů moc neříká a vyznávají modernu, najednou stojí, mlčí a doslova zírají. Ferrari Classiche je skutečně archivem ztracených snů. Oddělení tvoří hlavní kancelář, archiv plný technické dokumentace k jednotlivým vyrobeným Ferrari (do kterého nás raději nezavedli, ale bylo jej vidět) a jedna velká dílna, kde ti nejšikovnější a nejzkušenější mechanici pracují na jednotlivých historických vozech Ferrari. Některé jsou tovární kusy a zbytek sem poslali klienti. Na opravu, na rekonstrukci, na ověření původu. Rozbil se vám díl, který už nejde sehnat? Žádný problém! Dle původní výkresové dokumentace se vyrobí díl nový. Dá se konstatovat, že auto, které je po kompletní rekonstrukci ve Ferrari Classiche, je v lepším stavu než auto, které vyjelo před 50-40-30 lety z fabriky. Továrna na sny nadruhou. Záruka, že i v tomto století (století, ve znamení života v zajetí trapných eko-mozků) mohou jezdit všechny legendární Ferrari, které psaly jeho historii. Ve Ferrari Classiche bylo k vidění i něco jiného než klasická Ferrari. Byly zde dvě Ferrari 599XX, jedno bylo macešsky zaparkované v rohu dílny a druhé bylo na zvedáku. Mohli jsme se tak přesvědčit o tom, jak je vlastně postavena podlaha 599XX – je opravdu dokonale hladká a najdete v ní minimální počet otvorů (spočítali byste je na prstech jedné ruky).
(do Ferrari Classiche se ještě jednou podíváme v samostatném dlouhodobě připravovaném článku)

Hned vedle Ferrari Classiche najdete Atelier, kde mají klienti možnost individualizovat si své objednané Ferrari. Zatím jediná obdoba tohoto atelieru vznikla v novém showroomu společnosti Scuderia Praha a pro (nejen) české zákazníky funguje od května 2010.

Dalším místem v naší factory tour bylo sportovní oddělení. Jestliže je samotná továrna přísně střežené místo, pak o Gestione Sportiva to platí dvojnásob. V době naší návštěvy toho nebylo moc k vyzrazení. V dílně, kde se montují motory pracovali na motorech pro F1 Clienti a v hale kde se kompletují jednotlivé monoposty bylo pusto. Čtyři z pěti boxů zely zcela prázdnotou, ačkoliv logické odůvodnění – jsou ve Valencii – pasuje jen u dvou míst, ale kam se poděly auta z dvou dalších? Tím naše procházka v Gestione sportiva nenásilně skončila a jen málokomu přišlo divné to, že jsme prošli jen dvě haly, kde pracuje tak 30-40 lidí, ačkoliv celé Gestione sportiva změstnává lidí 600...

Tím ale Factory tour neskončila. Naše další kroky směřovaly po asfaltu servisní komunikace okruhu Fiorano do dílny programu FXX a 599XX. Dílna, o které jsem psal již v La Terra dei Motori Story '09, je nyní doslova přehuštěná. K Ferrari FXX přibyla i patnáctka Ferrari 599XX. Viděli jsme i rekordní kus 599XX, se kterým Raffaele De Simone zajel na Nordschleife rekordní čas 6 min. 58,16 s. Bystré oko nemohlo nezaznamenat, že rekordní auto má větší zadní odtrhovou hranu a na bočních křidélkách přibyla též další odtrhová hrana.

Posledním zastavením naší factory tour bylo oddělení F1 Clienti. Mnoho fanoušků zná F1 Clienti z Ferrari Racing Days. O F1 Clienti jsme psali již v La Terra dei Motori Story '09 a bylo proto zajímavé sledovat co se zde za rok změnilo. Moc toho nebylo. V dílně se opět pracovalo na několika kusech efjedniček. Jedna z nich byla tak trochu zvláštní. Nebyl to monopost, byl to vůz pro jednoho pilota a dva spolujezdce – slavný 3-seater. Nemohla chybět ani návštěva skladu, kde jsou vyskládány jednotlivé formule, o které se v Maranellu starají. Tentokrát zde byly i hojně zastoupeny showcary, které používá Ferrari i jeho reklamní partneři pro reklamní účely (tzn. bez motoru, převodovky a dalších dražších součástek). Stály zde zaparkované i další dva 3-seatery, které patří přímo sponzorovi Philip Morris (Marlboro).

Jako rozloučení přichystalo Ferrari pro každého účastníka dárkovou taštičku plnou zajímavých věcí. Mě osobně udělal největší radost můj Factory passport. Osobní pas, do kterého vyplníte své údaje a při každé další návštěvě továrny obdržíte další razítko. Člověk by řekl „blbůstka“, ale jak potěší! Bravo!

Ferrari si do své kuchyně nepustí každého a proto se možnost podívat se za brány továrny vyvažuje zlatem (popř. euro bankovkami). A ani to zlato vám nemusí stačit, když se neumíte chovat a nerespektujete pravidla chování a hodnoty, které vyznává značka Ferrari. Proto i touto cestou ještě jednou děkuji českému Ferrari Owner’s clubu (jedinému zástupci pravých hodnot značky Ferrari v České republice) za tento zážitek a možnost se podívat tam, kudy mnoho českých nohou ještě neprošlo.

To ale ještě nebyl konec dne. Jen co jsme si trochu odpočinuli, čekala na nás prohlídka Gallerie Ferrari. V La Terra dei Motori Story '09 zaznělo toto:

Přijet do Maranella a nenavštívit Gallerii Ferrari, to prostě nejde. Mějte však na paměti, že takto uvažují všichni, ale každý nemá dostatek úcty a vychování, aby si v klidu vychutnával kouzlo vystavených exponátů. Proto se do Gallerie vydejte nejlépe v pracovních dnech, o víkendu spíše během siesty nebo v odpoledních hodinách. Pokud se trefíte do návštěvnické špičky, moc si prohlídku neužijete, nedej bože abyste měli odvážné přání dělat fotky bez lidí v pozadí.

Dalším řešením jak si vychutnat Galleriu Ferrari, je jí navštívit spolu s Ferrari Owner’s Clubem. Ferrari v podvečer celé museum uzavřelo a vyhradilo celé museum pouze pro naší skupinu čítající 20 osob. Paní průvodkyni poslouchalo v průběhu přednášky jen pár nejtrpělivějších jedinců, ostatní se rozprchli do všech zákoutí musea a užívali si této jedinečné příležitosti. Zde nám do příběhu opět vstupuje již zmíněné Ferrari 375 Plus z roku 1954. Asi správně tušíte – ano bylo mezi vystavenými exponáty. V místě, které je vyhrazeno pro auta z Ferrari Classiche stála rudá 375 Plus, za kterou jsme den předtím utíkali... Nám (členům redakce) se dostalo ještě jednoho velkého privilegia. Po odchodu členů FOC jsme měli celou Gallerii Ferrari za účelem fotografování jen a jen pro sebe. Proto další velké díky českému Ferrari Owner’s clubu.

Zatímco polovina členů expedice se poté oddávala nízkým choutkám v „naší oblíbené pizérii nedaleko Maranella“, druhá polovina si užívala koncertu Umberta Tozziho na maranellském hlavním náměstí.

Gloria
Manchi tu nell' aria,
manchi ad una mano,
Che lavora piano,
manchi a questa bocca,
che cibo piu' non tocca,
E sempre questa storia,
che lei la chiamo Gloria,
Gloria sui tuoi fianchi,
la mattina nasce il sole,
Entra odio ed esce amore,
dal nome Gloria.

V pátek jsme se vypravili do Sant'Agaty Bolognese. S Lamborghini předem domluvený plán zněl takto: fotografování, museum, Valentino Balboni. Ani jsme ještě pořádně nezaparkovali auto a už kolem nás procházel Valentino Balboni, legendární postava automobilů Lamborghini. Po krátkém přivítání se naše kroky na chvíli rozpojily. V recepci jsme chvíli počkali na Judith Sepp, dobrou duší PR oddělení Lamborghini, která se o nás již druhým rokem stará a spolu s ní jsme vyrazili do podnikového musea automobilů Lamborghini. Náladu nám trochu kazila právě probíhající stávka, která komplikovala některé běžné procesy a o to více jsme museli ocenit snahu Judith zajistit nám maximum možného.

A tak jsem si již málem sedal do prototypu Lamborghini Reventon, když se přiřítil trapně aktivní polostávkující zaměstnanec musea a celou akci zhatil. A pak si máte tuhle značku zamilovat....:)

Za chvíli se k mám připojil i Valentino Balboni. Po krátkém povídání nám podepsal dva modely – Lamborghini Miura a Lamborghini Gallardo Superleggera. A protože bylo pravé poledne, byl tu čas pro oběd. Je hodně úsměvné, že oběd v italské podnikové kantýně je lepší než oběd v řadě českých (a i drahých) restauracích. Nebo je to k pláči? Po obědě přišel čas na sérii našich otázek a sérii Valentinových odpovědí. (za Valentinem a Lamborghini se ještě jednou podíváme v samostatném speciálním článku, který bude věnovaný čistě jen jemu a automobilům, které pomáhal a pomáhá vytvářet)

Zbývající čas jsme vyplnili fotografováním dvojice Lamborghini LP560-4 Superleggera a Lamborghini LP 550-2 Valentino Balboni. Tím se náš program u Lamborghini naplnil, nastal čas děkování a loučení. 3 hodiny jsme si tu připadali jako členové rodiny Lamborghini. Zvláštní a současně krásný pocit. Děkujeme!

Na cestě do Maranella jsme nemohli nezastavit v Modeně u Auto Speak. Ani letos nás zastávka u tohoto známého prodejce exotických aut nezklamala. V Auto Speak právě připravovali jedinečné Ferrari Pinin pro účast na slavném festivalu rychlosti v anglickém Goodwoodu. Ferrari Pinin je jediné čtyřdvéřové Ferrari na světě. Enzo Ferrari byl z tohoto konceptu tak „nadšený“, že se zařekl, že Ferrari budou už jen dvoudvéřová. Ferrari Pinin vzniklo v roce 1980 k padesátému výročí existence designerského studia Pininfarina. Člověk toto auto nemusí mít rád a přesto budí respekt. Řešení některých jednotlivých částí auta má své následovníky i v současné produkci. Když se kouknete na předek auta, musíte se ptát jestli Audi masku „singleframe“ pobralo u Roveru nebo se Rover i Audi nechali inspirovat Pininfarinou. Stejně tak si při pohledu na středový tunel oddělující životní prostor řidiče a spolujezdce říkáte, kdepak asi hledal inspiraci designer, který stvořil Porsche Panamera.
(Když už je řeč o Porsche Panamera, mimo protokol a čistě jen mezi námi, máme jednu novinku – Ferrari má v těchto dnech půjčený jeden kus ve verzi Turbo, další spekulace necháme na vaší fantazii)

Tím ale nebyl ještě všem zážitkům tohoto dne konec. Zanedlouho měl nastat okamžik, kdy se z chlapce stanu mužem. Ano poprvé si zas .... ale no tak přátelé! No přeci poprvé se posadím za volant Ferrari a taky ho budu sám řídit! Tak proč troškařit a neposadit se napoprvé do nejnovějšího Ferrari? Ano volba padla na Ferrari 458 Italia a na 10 minut bylo jen moje. Čas vyhrazený pro mojí jízdu uplynul neskutečně rychle, ale o to intenzivnější zážitek to byl. Poprvé se rozjet, poprvé couvat, poprvé řadit pádly pod volantem, vychutnat zrychlení, kvality brzd, střílení do výfuků při podřazení. A to vše navíc v prostředí, kde tento automobil vznikl. Poprvé je vždy jen jednou a bylo to krásné....
(když jsem po půlnoci ulehal do postele, netušil jsem, že ještě ve dvě v noci nebudu spát ... hlavička šrotovala a nemohla se uklidnit ze všech pátečních zážitků)

Alfa Romeo slavila své sté výročí a ani my jsme u toho nemohli chybět. Cesta do Milána uběhla překvapivě bez problémů. Po krátké poradě s místními policisty jsme byli nasměřováni do správného místa – Milánského veletržního výstaviště. To že jedeme správným směrem nám bylo jasné, když jsme dorazili na konec kilometrové kolony čekajících Alf. V té jsme ale nečekali a vyrazili jsme kupředu. Po dalším krátkém čekání a popojíždění jsme se dostali až k bráně výstaviště, kde jsme vyfasovali samolepku na čelní sklo, která nás opravňovala k parkování na novinářském parkovišti. Běžní účastníci parkovali vždy podle země odkud přijeli. Ti šťastnější ve stínu, ti méně šťastní přímo ve výhni italského sluníčka. Přestože přijížděli nové a nové Alfy Romeo, obcházeli jsme ty již zaparkované pěkně dlouho. Auta ze současnosti střídaly auta z dob minulých, absolutní mix typů, barev a modelů, které spojuje jediná značka – Alfa Romeo.

Lehce po dvanácté byl nejvyšší čas vyrazit (nervové systémy některých členů redakce se začínaly přehřívat a proto byl nejvyšší čas jím odpustit trochu páry) na milánské Piazza Castello, kde bylo druhé centrum dění. Po neúspěšném hledání novinářského parkoviště v centru jsme zaparkovali přímo na Piazza Castello a v klidu si prohlédli Castello Sforzesco. Ve chvíli, kdy již místní policie začala uzavírat silnice a organizovat provoz pro příjezd první stočlenné kolony účastníků oslav, jsme již seděli v našem autě a mířili směr Janov.

Janov a auta? NE Janov a moře. Jet do Itálie a nepodívat se ani na chvíli k moři by bylo škoda, proto jsme se vydali do tohoto známého přímořského centra. Pohled na kvalitu vody a množství lidí nás však od koupání odradil. Procházeli jsme se přístavištěm a tam padl nápad – pojedeme do Monaca. Mě tato myšlenka zprvu moc nenadchla, protože po hodině opékání na milánském výstavišti jsem měl náladu už jen na návrat do Maranella, sprchu a spánek. Přesto jsem se nechal přesvědčit k realizaci tohoto bláznivého nápadu a zanedlouho jsme byli na autostrádě vedoucí do Monaca.

Do Monaca jsme přijeli vpodvečer. Sluníčko zapadalo, vzduch byl příjemný a vše bylo na svém místě, přesně tak jak jsme znali z fotek a televizních přenosů. Po krátké projížďce monackými uličkami jsme našli pěkné parkovací místo nedaleko slavného monackého kasina. Zde jsme se také na chvíli rozdělili, část redakce si užívala focení aut na náměstíčku před kasinem a ostatní šli poznávat vše ostatní co Monte Carlo nabízí. A že je toho hodně! Stále je na co koukat. Je to zde takový svět sám pro sebe. Ať již pozorujete kolemjdoucí, lodě, jachty, domy, výzdobu. Bude to tu i bez vás a přitom si kladete za otázku chtěl bych tady vůbec žít? Možná by vám stačilo jen mít čas, sednout si a pozorně se koukat kolem sebe. Nemohli jsme minout ani trať grand prix a velkou část jsme si jí prošli. Když skoro dvacet let sledujete Formuli 1, pokaždé se říkáte – v restauraci v La Rascasse bych si chtěl dát kávu a pak tam najednou stojíte a skoro se bojíte vzít za kliku, aby se váš zhmotněný sen nerozplynul. Z kopce na vás ze svého hradu dohlíží duch knížete Rainera. V podhradí se tento večer konal parkurový závod, kvůli kterému byla uzavřena velká část hlavní promenády. To nám však nezabránilo v našem úmyslu dojít až na samý konec přístaviště. Shodou okolností jsme odsud pozorovali ohňostroj, který se odehrával na druhé straně města, zhruba v prostoru kasina. Cestou zpět jsme kromě dealera Ferrari a Maserati navštívili i realitní kancelář, prodejce lodí a na závěr i obchodníka s letadly. Pokud byste měli zájem o Boeing 737-200 – s/n 21957 – N73HK, z roku 1979, s náletem 7.227 hodin, přěstavěný pro 30 pasažérů za cenu 12.000.000,- $, dejte nám vědět, dáme vám kontakt. Nebo by byl zájem o Airbus A319 z roku 1999?

Ještě než jsme z Monaca odjeli, museli jsme se podívat do monackého obvodu Fontvieille, který nás doslova uchvátil svým klidem, elegancí a stylem. Je to naprostý kontrast proti pulsujícímu Monte Carlu. Když si budete chtít přijet odpočinout, ubytujete se v Fontvieille, když se budete chtít předvádět před ostatními je pro vás to pravé místo v Monte Carlu.

V neděli jsme vstávali až po desáté (5 hodin spánku? Nic moc....). U snídaně jsme měli puštěný závod GP2. Slyšet komentátora jak oznamuje, že pořadatelé dolují Josefa Krále z jeho formule nebyl moc příjemný zážitek a to i protože jim to trvalo nesnesitelně dlouho a režie závodu nebyla schopna ukázat ani co se stalo za nehodu, ani co právě záchranáři dělají a to nevěstilo nic dobrého. Až po návratu do ČR jsme se dozvěděli co se vlastně s Josefem Králem stalo. Držíme mu palce, aby se dal rychle dohromady a co nejdříve se vrátil za závodní volant.

Dalším místem, kam jsme se chtěli podívat již v roce 2009, byla hrobka Enza Ferrariho v Modeně. Tehdy nám to časově nevyšlo, proto jsme si na to letos vyhradili zbytek nedělního dopoledne. Ale ani tentokrát nám nepřálo štěstí, když byl modenský hřbitov uzavřen.

Zmínka o dopoledním sledování závodů GP2 dává tušit, že by na program měla přijít Formule 1. Tu jsme chtěli sledovat v auditoriu Enza Ferrariho na Piazza Liberta v Maranellu, ale den zavřených dveří pokračoval. Své místo pro sledování závodu jsme proto nalezli v baru Maranello Made In Red Cafe, tedy ne všichni, když část týmu chtěla závod sledovat v soukromí našeho apartmá nedaleko Maranella. Po shlédnutí velké ceny, která nám některým více a některým méně hnula žlučí, jsme se vypravili na další fotografování. Ferrari 355 F1 Berlinetta jsme opět vyhnali do kopců nad Maranello, podívali jsme se před hlavní bránu továrny Ferrari, auditorium Enza Ferrariho, restauraci Ristorante, vjezd na Fiorano a zastavili jsme i u jednoho romantického stavení přímo v Maranellu. A najednou byl čas na naší poslední večeři, kde jinde než v „naší oblíbené pizérii nedaleko Maranella“...

Jdeme do finále! V pondělí vstáváme opět hodně brzy, abychom se stihli v klidu nasnídat a pak vyrazit do San Cesaria sul Panara, kde sídlí mistr svého řemesla – pan Horacio Pagani. Mistr Pagani zde vytváří stejnojmenné supersporty. Už jen příjezd k továrně se nám hodně líbil, protože na místě vlajky země, ze které pocházejí kupci aktuálně stavěného vozu nebo právě očekávaná návštěva, vlála vlajka česká. Po celou dobu naší návštěvy se nám věnoval Leonardo Pagani, syn zakladatele značky. Trpělivě odpovídal na všechny naše zvídavé dotazy a zasvětil nás do dalších tajů značky Pagani. I loni jsme navštívili dílnu, kde se rodí Zondy, ale letos zde byla jedna zásadní změna – dostalo se nám privilegia pořizovat zde fotky. Leonardo nám popsal postup výroby každé Zondy na dvou právě vyráběných kusech a dokonce nám ukázal knihu, která obsahuje vyčerpávající technickou dokumentaci ke každé Zondě, kterou zde postavili. Viděli jsme například jaký je rozdíl mezi karbon-titanovým materiálem, který se používá na nosný monokok a klasickým karbonem, ze kterého se dělají ostatní části auta. Na závěr jsme měli ještě možnost prohlédnout si a nafotit Pagani Zonda F Prototipe Zero. Když jsme se s Leonardem Paganim rozloučili, zkoušeli jsme ještě najít novou Paganiho továrnu, která by měla již zanedlouho začít fungovat, ale ani s dopomocí lidí, kteří pracují v okolí se nám to nepodařilo. Zdolání této výzvy proto odkládáme nejpozději na rok 2011.

V San Cesariu sul Panaro jsme zasadili do našeho expedičního programu poslední kamínek a nastal čas vydat se na cestu na sever. Po obědě jsme si sbalili a tentokrát již jen ve dvojici Ferrari 355 F1 Berlinetta a Alfa Romeo 147 nás čekal poslední a neméně náročný úkol – dostat se v pořádku domů. Odbočka na Lago di Garda naše cesty rozdělila, když část redakce toužila ještě na chvíli zastavit u tohoto krásného jezera. To dalo posádce Alfy Romeo náskok, který už ani na německých rychlostně neomezených dálnicích nešel za volantem Ferrari dohnat. Ale o to až tak nešlo, hlavní bylo přijet v pořádku domů a to se nám všem povedlo.

Můžeme proto již dnes přemýšlel co se letos nepovedlo, co bychom chtěli a mohli zlepšit, kam se podíváme příště a co bychom vám z Motor Valley mohli přinést nového a zajímavého. Spedizione nella provincia della regione Emilia-Romagna 2010 se nerodila zrovna jednoduše a její start byl trochu kyselý. O to lepší a veselejší byl její průběh. O to báječnější byly zážitky, které jsme zde prožili. O to srdečnější byla setkání s lidmi, které jsme zde loni poprvé poznali.



Regione Emilia-Romagna je magický kraj, kam se vyplatí vracet.
Slibujeme!
My se vrátíme...